Anna Langová (1995), letošní třicátnice pocházející z Náchoda, byla první polovinu svého dosavadního života s městem bezprostředně spojená. Už za střední školu si ale vybrala známou brněnskou Šuřku (už tehdy přejmenovanou na SŠUD – Střední škola umění a designu), protože měla představu, že chce být ilustrátorkou a bydlet ve velkém městě. Týdně dělali stovky pohybových kreseb a Anna přivážela pohybovky psů ze psích závodů. Její učitel tyhle práce nadšeně ukazoval po celé škole.
Na rok odjela během střední školy na výměnný pobyt do ruského Votkinsku. Ze Šuřky pak pokračovala dál – a když už v Brně, tak na FAVU. O té dnes říká, že jí nesedla. Pedagog Lastomirský, který učil jak na SŠUD, tak na FAVU, jí doporučil přihlásit se na stáž na pražskou Akademii výtvarných umění, konkrétně do malířského ateliéru Michaela Rittsteina. Ten se jí ujal natolik, že se Anně zpět do Brna už nechtělo, a ze stáže do ateliéru Malba III nakonec přestoupila natrvalo.
Kdo přišel do „rittsteinovského“ ateliéru, nemohl Annu přehlédnout – jednak pro její zajímavou kresebnou tvorbu, jednak pro psa. Pokud sama říká, že malování je pro ni smysluplná aktivita, bez které její život postrádá smysl, pak je těžké si představit, co by řekla na otázku, co pro ni znamenají psi. Když se narodila, její otec založil musherský klub, pořádal závody psích spřežení – a když Anna pobrala rozum a šikovnost, začala kreslit diplomy. Proto je celkem jasné, že kdyby dnes neměla obrazy se psy, byla by její malířská tvorba minimálně o polovinu chudší.
V roce 2020 se ještě před dokončením školy odstěhovala do metropole rodného kraje, tedy do Hradce Králové – a dodnes si tohle rozhodnutí nežít v Praze pochvaluje. V Praze cítila tlak, který jí v Hradci chybí.
V roce 2021 absolvovala – stále ve stejném ateliéru AVU, ale už pod vedením Josefa Bolfa. A z holky, která chtěla ilustrovat, je dnes slečna, kterou děsí představa, že by měla tvořit něco na zadání.
Autorku nepoznamenal rukopis Rittsteina i Bolfa – tak, aby to bylo na první pohled čitelné. Tvoří tak, že je to pro mnohé při prvním čtení obrazu až temné, ale to je jen prvotní a velmi nepřesný dojem. I proto náchodskou výstavu pojmenovala Temné střípky pestrých dní, pro ní názvem, který ty její protiklady vystihuje. Její přístup k tvorbě je svérázný – většinou maluje na „obyčejnou“ látku místo tradičního malířského plátna, míchá různé materiály a i do svého realismu (ač by ho tak sama nikdy nenazvala) vkládá vše, co kde kdy viděla, do zručně sestavené obrazové skladby. Baví ji také tvořit svérázná trička, tašky a další věci, kde spojuje barvy i různé textilní materiály.
Petr Pokorný
