{altattrib}

Galerie výtvarného umění v Náchodě

Přeskočit na: Navigaci | Aktuální sdělení | Aktuální výstavy


novinky na e-mail / © / english
© GVUN 2008
design Ondřej Klos / Podol
code Petr Rapant
Návrat na úvodní stránku Galerie výtvarného umění v Náchodě

Aktuální výstavy

Jana Švábová - pastely, akvarely

Místo konání:
Termín konání: 04/09 - 01/11 2009

 

JANA ŠVÁBOVÁ patří k výtvarníkům, jsoucím svou tvorbou prvotně ve všem všudy pod okolnostmi a vlivy svého života, prostředí, umění, vlastní imaginace. Náleží k umělcům, jimž není důvodem k pravidelné a soustředěné tvorbě celoživotní profesní program. A přesto ji k aktivnímu výtvarnictví přivedl zcela přirozeně a nenásilně sám život. Svět umění a práci výkonného umělce nakonec, vedle všech svých profesí, jako sudbu stejně přijala.

     Výtvarné umění nikde systematicky nestudovala. Uměla se však dívat, je citlivá, myslela. Životními vazbami patřila divadlu a k těm, kdo ho tvoří. Stýkala se s literáty, básníky, výtvarníky, patřila k okruhu některých členů výtvarné skupiny M 57´. Devět let stála blízko historika umění, třiadvacet let žila se sochařem. 

     Jemná, senzitivní, bezprostřední, přátelská a nekonfliktní povaha intuitivně připadla na výtvarný obor sobě obdobný - na kresbu pastelem. Co výtvarnici Janu Švábovou již čtyřicet let reprezentuje jsou pastely - většinou menší, komorní, barevně a výrazově strukturovaná, enigmaticky laděná díla měkké, snové kresebné stopy, pohybující se mezi kreslířským a malířským pojetím. Od 70. let vystavuje, příležitostně ilustruje, nejčastěji poezii. Potřeba výtvarně se vyslovit provázela ji jejím „strakatým" životem a pozvolna se jí stávala profesí a obživou.

 

     Narodila se 27. září 1939 v rodině náchodského obchodníka Boleslava Švába. Otec se orientoval kulturně; měl velmi rád hudbu a výtvarno. Pěstoval sběratelství a spolu s dalšími náchodskými občany, svými přáteli, tvořili pozoruhodné sbírky českého i světového moderního malířství. Potkávání se s těmito náročnými malířskými soubory bylo první výtvarnou školou Jany Švábové. Ve čtyřech letech stanula na divadelním pódiu v Karafiátových Broučcích. Ochotnictví a později profesionálnímu herectví se věnovala dlouhá desetiletí. Dispozice k jejímu zájmu o dramatické i výtvarné umění byly dány; rostla mezi obrazy a na prknech, jež znamenají svět.

     Maturitou na Gymnáziu roku 1957 ukončila náchodská léta a odešla do Prahy. Rok působila v Národní knihovně; po práci chodila do jazykové školy na francouzštinu a španělštinu. V roce 1958 byla přijata na Knihovnicko osvětovou školu v Praze - dvouleté nástavbové studium. Po maturitě (1960) pracovala v Osvětovém domě Praha-západ, kde měla na starosti ochotnická divadla a výstavní činnost okresu Praha-západ. Roku 1962 se konkursem dostala do profesionálního hereckého souboru Divadla pracujících Most. Vedle účinkování, jako takzvaná elévka, studovala spolu s dalšími mladými členy souboru dramatické umění. Avšak v roce 1965 odešla z mosteckého divadla za historikem umění Jiřím Šerých zpět do Prahy.

     V roce 1967 získala angažmá v divadle Maringotka. Tam poznala barokní divadlo, hrály se lidové hry, zpívaly lidové texty, bylo hodně zpěvu, hudby a tance, dávalo se divadlo klasické, hrály se i hry zcela současné. Jedna z nich, Latríny od Karla Sidona, byla konečným důvodem k uzavření divadla v roce 1972. Šest let múzami a žánry rozmanitého repertoáru Maringotky ovlivnilo duševní obzor Jany Švábové a rozvinulo její estetické cítění. Byl to i důvod, proč se následně intenzívně věnovala výtvarné tvorbě. Vedle kreslení tužkou a pastelem zkusila olejomalbu, ale nesetrvala u ní. Nevyhovovala jí hlavně proto, že postrádala haptickou stránku tvorby. Jako v divadelní roli na jevišti je předpokladem - samou podstatou divadla a nezbytností přímá vazba na diváka, při výtvarném tvoření potřebovala bezprostřední styk s barevnou hmotou. Proto zůstala u pastelu. Tvoření hmatovým dotýkáním zůstalo podstatou její práce s pastelem. Suchým pastelem se kreslí tak trochu poslepu - pod jeho silný konec, pod prsty a roztírající ruku není úplně vidět... Je to hravé, trochu tajemné, napínavé a nesnadné. 

     Zkraje roku 1974 nastoupila jako nápověda v Městských divadlech pražských. Tohle zaměstnání jí velmi vyhovovalo; byla u divadla, měla i dost času pro cílevědomou výtvarnou tvorbu. Intuitivně vnímala podmanivou a rozmanitou krásu specifického kostýmního a jevištního výtvarnictví. Scéna se jí v mysli fixovala jako prostředí definované prostorovou výtvarnou zkratkou s nezbytnými předmětnými rekvizitami, promyšleně prosvícené, ve kterém se odehrává v jisté abstrakci vše lidské - celý duševní svět člověkův. Scénografickou koncepci podvědomě přenášela do svých pastelů. V Městských divadlech pražských působila celých třináct let, až do roku 1981.

     V 70. letech (1973-1979) se představila veřejnosti deseti autorskými výstavami. Nezanedbatelná výstavní činnost svědčí o píli a dokládá, že léta u divadla využila a zúročila. Také námětový okruh její tvorby poukazuje k lidskému žití, jehož je divadlo mlýn. Její kresby pastelem se nakonec týkaly i literatury, poezie, lidové slovesnosti, hudby, dětství, krajiny domova, přírody, zážitků, přání a tužeb. 

     Rokem 1978 začala nová životní etapa Jany Švábové. Seznámila se a sblížila s akademickým sochařem Mojmírem Preclíkem, členem výtvarné skupiny M ´57. V roce 1979 ji přivedl do Kryštofova Údolí v Jizerských horách. Novou tvorbu obou spustilo v roce 1981 narození jejich dcery Marie. V Kryštofově Údolí začali pracovat s hrnčířským jílem. V jejím případě šlo víceméně o epizodu tvůrčího usilování, i když s hlínou pracovala ráda a poměrně dlouho. Vznikaly nevelké kolorované keramické kachle, reliéfy, i mističky syrové nebo glazované. Dělala je snad až do roku 1994. Na kachle přišly přírodní motivy, dostali se tam skřítci, různé reliéfní otisky kaménků, linie, podvědomé skvrny - z úcty využívala přírodu. Tyto práce několikrát vystavila spolu s pastely.

     80. léta byla, díky inspirující dceři Marii, ve znamení tvorby pohádkového ladění. Jana Švábová dávala podobu pohádkovým bytůstkám - skřítkům a šášům. Této tematice nebyly příliš vzdáleny ani její ilustrace českých lidových písní a balad, které vyšly pod názvem Rozmarýn ve francouzském překladu Suzanne Renaud. V letech 1986 a 1987 nakreslila pro Marii tuší a akvarelem tři až čtyři desítky přírodních bytostí, které nazvala Akvarelci a Akvarelky.

     80. léta byla pro rodinu časem štěstí, dobou tvůrčího rozmachu. Žili v Kryštofově Údolí. Mojmír před domem pod korunami stromů modeloval sochy, Jana za chalupou, zalita sluncem uprostřed nevelkého dvorečku, seděla a kreslila pastelem. Soustředěni, splývali s přírodou. Společná tvorba byla dráždivá, nad pomyšlení inspirující. Janě Švábové však péče o rodinu přece jen bránila příštích patnáct roků připravovat autorská vystoupení. Účastnila se tedy alespoň výstav kolektivních. Její dobrá léta vrcholila v roce 1996 komorní výstavou pastelů v náchodské galerii. Pak nastaly zlé starosti. V roce 1997 Mojmír Preclík onemocněl, 16. srpna 2001 zemřel. V následujících letech se Jana Švábová vzdala Kryštofova Údolí. Starala se o Preclíkův sochařský odkaz a organizačně se podílela na řadě jeho výstav. Ilustrovala několik knih a kromě toho pracovala na své obsáhlejší výstavě pro rodný Náchod. V roce 2008 dostudovala a osamostatnila se dcera. Dnes se Jana Švábová, ničím již nerozptylována, naplno věnuje své vlastní umělecké tvorbě.

 

     Jana Švábová je bytost spontánní, bezprostřední. Zachycuje atmosféru reálného i idejí. Náleží k umělcům, počítajícím se svým vlastním emočním spektrem a s rolí barev. Ona sama si s linií, tvarem, skvrnou nehraje, avšak radost z výtvarnictví zakouší. V kresbě jí vše vzniká s cílem dotknout se vnitřního světa člověka a přírody současně cestou duševní pohody, meditace i smutku. Jako kdyby se svět, její vlastní barevný život i existence zažité na divadle promítly do plochy papíru. Na papíře, jakémsi jevišti, se abstrahující výtvarnou scénizací rodí něco mezi krajinou, příběhem, pocítěním osudu, zastavením - defilé životních zážitků, vzpomínek, inspirací, pocitů, myšlenek a vizuálních stop v pastelovém emocionálním ladění. 

     Kreslení-malování pastelem hoví intimitě vyjadřování Jany Švábové. Vždy se radovala ze života, proto kreslila všelijaké „živáčky", i to, co by živé být mohlo. Nebylo myslitelné, aby něco z její lidské podstaty neproniklo do pastelů. Způsob myšlení ji vede k abstrahujícímu tvárnění; náladu živé skvrny, čáry, stopy má za víc, než vykreslenou skutečnost. Z reality nezbývá příliš. Princip jejího uplatňování v kresleném obraze tkví v připomenutí věci jako symbolu - odkazu ke skutečnému světu předmětnosti, který nese myšlenku a je záchytným bodem pro diváka.

     Dnes Jana Švábová kreslí tak, aby se lidé mohli alespoň usmát... už ne bolesti a hoře jako v mládí... chce lidi těšit. Pastelové obrázky jejího života jsou, jak říkal Mojmír Preclík, abstrakaté. Nikdy neměla ráda zátiší; snad pro jejich neživotnost. A dnes malá zátiší života vytváří. Inu, staré české přísloví připomíná, že odříkaného chleba bývá největší krajíc.

vrátit se na začátek této stránky